Rozhovor s Milanem Sedlem

Naše série letních rozhovorů o mládeži, historii a budoucnosti prostějovského hokeje pokračuje. Dnes jsme vyzpovídali dlouholetého hráče, úspěšného mládežnického trenéra, funkcionáře, podnikatele a velkého hokejového odborníka a nadšence, Milana Sedla.

Ahoj Milane. Tvůj život je pevně spjatý z Prostějovským hokejem a sportem obecně. Působil jsi v našem klubu jako hráč, trenér i funkcionář. Jak na jednotlivá období vzpomínáš?

Pokud to vezmu podle těch jednotlivých etap, tak jako hráč to mohu posoudit z průběhu 10 let, které jsem za PV odehrál. Přišel jsem v r. 1980 z Brna a sešlo se nás tehdy v PV asi 12 zhruba stejně starých hráčů (Heinz, Peštuka, David, Šugárek, Seiml, Opravil, Müller, Grossmann, Baar, Hain) – bylo nám mezi 22 – 25 roky a chtěli jsme dokázat, že i v PV lze hrát druhou nejvyšší soutěž na slušné úrovni. Také zde bylo několik nadějných dorostenců, kteří postupně do mužstva přišli (Vařeka, Rek, Dostál, později Hruban, Očenášek, Dočkal). Mužstvo mělo docela slušnou kvalitu, ale druhou nejvyšší soutěž jsme nehráli bohužel moc dlouho. Ještě jsme sice bojovali o postup zpět, ale se zhoršujícími se podmínkami a odchodem hráčů se to nepodařilo. Nastalo období útlumu. Po 10 letech jsem ukončil kariéru, 2 roky jsem pracoval v sekretariátu, poslední rok jako hráč jsem byl i hrající trenér a zároveň i sekretář klubu – bylo to dost divoká kombinace. Následně jsem 7 let trénoval žákovské mužstvo, se kterým jsem šel od třetí do deváté třídy. Za tu dobu jsme byli 2 x v republikovém finále a zvláště v osmé třídě jsme byli velmi blízko metě nejvyšší, kádr jsme měli opravdu dobrý (Haluza, Jelínek, Cetkovský, Kašík, Smékal, Patrik Šebek, Přikryl) škoda, že už s námi v osmé třídě nebyl Lukáš Krajíček, možná bychom dosáhli na historický úspěch v dějinách prostějovského žákovského hokeje. Všichni měli potenciál to dotáhnout hodně daleko, některým se to povedlo, některým z různých důvodů ne. Vždy jsme jim s kolegou Jirkou Loníčkem zdůrazňovali, aby nikdy neměli obavy z velkých klubů – velkých jmen, že proti nim stojí stejní kluci, jako jsou oni z malého PV, ale když budou dobře trénovat a budou si věřit, tak mohou bojovat o vítězství s každým. Tolik o mém trénování, na které rád vzpomínám.

Funkcionářem jsem byl jen 1 rok, v roce, kdy v PV nebyl seniorský hokej, mužstvo bylo „odejito“ do Rosic a my jsme si s několika kamarády řekli, že přece nemůžeme nechat padnout i mládež a společně s tehdejším vedením města jsme dali dohromady finance a zázemí klubu, abychom 1 sezonu přežili. Potom celou mládež převzal pan Kolář s panem Zlámalem a několik let klub v opravdu dobrých podmínkách drželi.

Jak bys popsal způsob vedení klubu a trénování mládeže dříve a jak je na tom klub dnes v porovnání s dobou předchozí?

Je třeba si uvědomit základní srovnání, v době kdy jsem já trénoval, tak nebyli žádní profesionální trenéři u mládeže, dělali jsme to všichni při zaměstnání, až když jsem v roce 1999 končil, tak začínali někteří být profesionály. I proto jsem také skončil, měl jsem svoji firmu a nechtěl jsem být profesionální trenér a také jsem nechtěl někomu zabírat místo.

Jinak vedení klubu je určitě velmi náročné – finance, organizace, trenéři, vybavení, sportovní zázemí. Je to jak ve všem, když něco funguje dobře, tak se zdá, jak je to jednoduché, ale stačí pár drobností a vše jde rychle dolů, nahoru to jde nepoměrně déle. Když se podíváme na současnou mládež, tak sportovní zázemí je v docela dobrém stavu – díky podpoře města je stadion ve velmi dobrém stavu, do budoucna je určitě potřeba přemýšlet o dovybavení, nedostává se dostatečné množství šaten, chybí posilovna – malá tělocvična na úrovni dnešní doby, také druhá ledová plocha by situaci velmi pomohla. Vybavení výstrojí a výzbrojí – u mládeže z velké části kupují rodiče (alespoň co já vím), takže je vcelku na dobré úrovni (to bychom my dříve narození mohli tiše závidět, jaké dnes mají kluci brusle, hokejky a rukavice). Trenéři určitě nejsou „Achilovou patou“ klubu, ale velmi chyběla jednotná metodika, každý to dělá podle svého, vůbec tím ale nechci říct, že špatně – ono se to také metodicky špatně vede, špatně trénuje a dosahuje vynikajících výsledků s nedostatečnými počty hráčů. Když je na tréninku třeba 12 hráčů…

Asi nejslabším bodem klubu je organizace, komunikace, ta není na úrovni dnešní doby. Do financí moc nevidím, ale pokud „vlak jede, tak je to asi dobré“!!

Jsi hokejový odborník a člověk s mnohaletou zkušeností. Jak by mělo podle tebe vypadat vedení mládeže, tedy jak po administrativní stránce, tak po té sportovní. Chápu, že je to velmi obsáhlé téma, ale zkus ve zkratce.

Vedení mládeže – rozšířil bych to na vedení klubu. Za ideální se dá považovat klub, který někam směřuje. Klub, který se dá brát za vzor může být třeba Zlín, teď nemám úplně na mysli, abychom hráli u nás Extraligu a měli všechny mládežnické soutěže v nejvyšších soutěžích  i když by to bylo jistě pěkné, vůbec bych proti tomu nebyl a už jsme to i zažili), ale ideální je ta jejich propojenost, stabilizace klubu, struktura, financování, fanouškovské zázemí. Mají mládežnické trenéry, kteří dlouhodobě dělají dobře svoji práci, vychovávají hráče pro A mužstvo a to jim dává pravidelně příležitost a to je to, co je ideální, klub má návaznost mezi mládeží a prvním mužstvem, junioři mají šanci se tam dostat. Ve vedení klubu pracuje hodně lidí a každý má svoji roli, struktura funguje dlouhodobě a jejich výsledky jsou víceméně konstantní, u nás je to během 30 let, 5x nahoru dolu, různí majitelé, různá kvalita vedení, různé cíle. Jak říkáš, to by bylo na dlouhý rozbor.

Určitě by fanoušky zajímalo, kdybys nám nastínil, jak vidíš současnou situaci v mládeži. Co si myslíš, že je správný krok ke zlepšení situace. Tedy pokud je co zlepšovat…

Situaci znám v mládežnickém hokeji z dřívějška podrobně, poté několik let jen letmo a nyní 1 sezónu podrobněji u těch nejmenších a u těch nejstarších jen letmo. Ale největší rozdíl je (na to netřeba být odborníkem) v tom, že před zhruba 15 – 20 lety bylo hráčů hodně, dnes jich je skoro ve všech městech málo. Potom je těžké, aby tréninkový proces byl opravdu náročný, kvalitní, když je na tréninku méně jak 15 hráčů. Chybí konkurence, pokud máte v kádru 25 hráčů a hraje jich 18, tak je to diametrálně jiná situace, než když jich máte 16 a hraje jich 16.

Další problém je, ale ten je v celé republice, že hokej není levný sport a ne každý rodič jej může každému dítěti dopřát, není to však jen náročnost finanční, ale i časová. Ještě jeden fenomén působí a to ve sportu obecně, mnoho lidí si myslí, že musí začínat již v pěti nebo šesti letech, nebo dokonce i dříve, ale rozhodující není úplně ten věk, ale rozhodující je míra zapálení do sportu. Mám jeden vlastní příklad: trénoval jsem mužstvo, do kterého přišel ve čtvrté třídě – tedy asi „až“ v deseti letech kluk z vesnice – Petr Smékal z Přemyslovic a i když neuměl moc bruslit, tak jako kluk, který odmala „lítal“ venku byl na tom dobře fyzicky. Zbláznil se do hokeje a byl na ledě skoro pořád, rodiče s ním jezdili na všechny možné tréninky, kde si to domluvili (v PV samozřejmě) a on po půl roce patřil mezi nejlepší, škoda, že se mu nepovedlo dostat se až úplně nahoru, to už by ale byla jiná “písnička“, myslím si, že na nejvyšší soutěž měl. V dnešní době není výjimkou, že už to kluky v 16ti nebo 17ti letech moc nebaví a někdy je důvodem i to, že oni už vlastně v těchto letech hrají hokej třeba i 12 let. Já jsem také začínal asi v 10 letech a o nic jsem nepřišel.

Takže to, co by prostějovský hokej u těch nejmenších kategorií nejvíce potřeboval, je mnohem větší základna a bylo by skvělé, kdyby i kluci, kteří dnes hokej ještě nehrají, ale chtěli by a chodí do 1. – 4. třídy, tak aby přišli a zkusili to třeba, tak jako Petr Smékal, myslím, že by to bylo dobré pro kluky i pro klub.

Velká, opravdu velká škoda je, že byla ukončena kdysi dobře fungující spolupráce mezi ZŠ na Rejskové ulici a hokejovým klubem, nyní se pomalu buduje spolupráce se ZŠ na Melantrichové ulici, ale bude to ještě dlouho času a úsilí, než se to přiblíží stavu, který byl třeba v roce 1997. Byla to velká chyba. V mnoha městech funguje spolupráce mezi klubem a nějakou školou a my bychom měli udělat vše, co bude v našich silách, aby se to znovu obnovilo.

Takže je toho mnoho co zlepšovat, abychom se alespoň přiblížili ideálu, jak to má vypadat.

Na jaké období v Prostějovském hokeji rád vzpomínáš. Určitě máš plno zážitků a momentů, které byly nezapomenutelné ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu.

Vždycky se říká, že na to špatné se zapomíná, já mám zážitek, na který nikdy nezapomenu, starší fanoušci si jistě vzpomenou na rok 1984. Měli jsme dobré mužstvo, vedl nás bývalý reprezentant, jeden z nejlepších hokejistů naší historie – Josef Černý, vše běželo skoro celou sezónu skvěle, měli jsme i docela velký náskok během sezóny na Třinec, ale vše se nakonec zvrtlo a my hráli poslední zápas sezóny právě s Třincem a jen vítězství znamenalo postup do I.NHL, my ale po prohře7:6 před úplně plným stadionem jsme na postup do druhé nejvyšší soutěže nedosáhli. A to byla tehdy největší „výhybka“ prostějovského hokeje v osmdesátých letech, od té doby to bylo nadlouho špatné (dost hráčů z tehdy dobrého mužstva odešlo).

Dobrých zážitků bylo samozřejmě více, např. v roce 1980 postup s trenérem – legendou -Stanislavem Bábkem do druhé nejvyšší soutěže, také následné dva roky v I.NHL pod trenéry Janem Radičem a Jardou Beckem byly skvělé, škoda, že jsme se tehdy kvůli reorganizaci v II.NHL, I.NHL jsme mohli určitě hrát déle, mužstvo na to bylo. Potom po letech, když jsem končil, tak jsme postoupili do II.NHL s trenérem Josefem Podlahou, s mužstvem, které trénovalo spíše jak aerobic, než jako hokej.

Zatím poslední příjemný zážitek jsme si připravili sami s „úhlavními nepřáteli“ z Přerova – my jsme to tak však nikdy moc nebrali, mimo led jsme se znali a bylo to bez problémů. Svědčí o tom i to, že ke svým oslavám devadesátého výročí založení hokeje v Přerově si pozvali nás v roce 2012. My na oplátku jsme je pozvali na naše výročí 100 let hokeje v Prostějově. Bylo to hezké setkání po letech. Rozdíl byl v tom, že nás oslovilo a pozvalo oficiální vedení přerovského klubu na přátelské utkání „starých pánů“ před jejich mistrovským zápasem a mělo to tedy kulisu v podobě mnoha diváků a pro všechny to byla důstojná a opravdu přátelská oslava. U nás jsme si my hráči zaplatili sami vše – led, rozhodčí, večeři pro hostující hráče i pro starší hráče prostějovské i přerovské, kteří již s námi na led nemohli. Také dresy jsme si udělali…Skvělé na té naší akci bylo, že se po letech sešlo i dost hráčů minulé generace – Lojza Mačák, Bob Palatý, Olin Fišer, Honza Chovanec, Honza Werner, Petr Muzikant, Jarda Řezáč – ten jako jediný hrával za oba mančafty…

Vedení našeho klubu o chystaném utkání vědělo, nikdo nás však neoslovil, nikdo s námi nekomunikoval, tak jsme se nedoprošovali…

Zážitků by se našlo dost, některé nepublikovatelné, ale nelze vše tady uvádět, na to není prostor a někdy to má význam spíše jen pro aktéry, než pro veřejnost.

Jak vzpomínáš na atmosféru na zimáku dříve a dnes? A sleduješ ještě vůbec dnes dění na tribunách? Jak bys popsal prostějovského fanouška?

Atmosféra na prostějovském zimáku byla vždy pro soupeře poněkud divočejší a na tom se nic moc nezměnilo, pro nás hráče dobré, o tom není pochyb, i když my jsem byla generace, která zažila pokřikování „do práce, do práce“, dnes by to možná ani nikdo nechápalJJ. Jinak to bylo tehdy vše docela v normě, nedocházelo k nějakým mimořádným násilnostem, soupeřovi fanoušci nemuseli být v „kleci“. Dnes je to mnohem agresívnější a není mi úplně příjemné dívat se na někoho, komu je úplně jedno, jak zápas probíhá a zády k hřišti „fandí“ pod vlivem určitě ne jen tří piv. Na druhou stranu je skvělé, když povzbuzování má v sobě trochu provokace s humorem, to je o.k. Sám vím, jaký je to rozdíl hrát před komorním publikem a před trochu divočejším publikem, to druhé je to, co dělá atmosféru každého sportu. Možná by se někteří fanoušci měli trochu nechat inspirovat atmosférou na velkých stadionech v Německu nebo v Kanadě, také se fandí, ale nikdo není v „kleci“. Takže jestli smím prosit: povzbuzujte, provokujte, vymýšlejte vtipné pokřiky, ale „nikoho nemlaťte“JJJ

Milane, já Ti moc děkuji, že sis udělal čas, za příjemné povídání a doufám, že případný další rozhovor již bude v lepších časech a třeba i po nějakém úspěchu našeho klubu.