Frýdek-Místek – Prostějov 2:5, 27. prosince 2017

Výjezdy do Frýdku-Místku se poslední dobou u prostějovské veřejnosti těší nemalé oblibě. I proto vyhlašujeme (po)vánoční match ve Slezsku za „Výjezd měsíce“. Pokud k tomu připočteme parádní formu našich hokejek je nám již několik dní dopředu jasné, že naplníme dva autobusy. Nakonec nás do východního cípu republiky vycestovalo 115. Někteří, pozdě přihlášivší, museli cestovat takzvaně na stojáka. Avšak cesta není dlouhá a prostějovský fanatik je solidární i vynalézavý a tak se někteří v sezení vystřídali a jiní si ustlali na bedně piva nebo na schodech.

K Polárce dorážíme se 40ti minutovým předstihem. Na každý jiný zápas by jsme se dostali včas, to však neplatí o Frýdku. Místní vedení chce být moderní a světové. Mají nový stadion, mají nové logo po americkém vzoru, mají lejz-šou, mají upoutávky na světelné tabuli a spoustu dalších píčovin, ale taky mají jen jednu pokladnu u sektoru hostí. V pokladně navíc sedí šedesátiletá bývalá vrátná z hutí, která rozumí počítači zhruba jako já snepčetu. Každý lístek tiskne zvlášť, čímž celá administrativní operace trvá nesnesitelně dlouho. Čekání ve frontě si krátíme chorály. Ty znějí v polouzavřeném prostoru prostě parádně! Bohužel teze propagovaná ve filmové sérii slunce, seno, …, že krávy při poslechu hudby produkují více mléka zde neplatí. Ta Frýdecká, s kapkou potu na čele, produkuje lístků méně než při absolutném akustickém tichu. No a aby nasrání Prostějovanů dosáhlo maximální úrovně, jsou u pokladny k dispozici také lístky do VIP, které mají samozřejmě před těmi pro burany z Hané přednost. Všichni se na značkách formujeme až v 5. minutě utkání. Na zábradlí pod sektor věšíme dvě tmavé zástavy (Stoletou tradici a Prostějováky), na zábradlí v sektoru pak menší SKP. Celý sektor (181 hlav), vzorně oděný do černé, diriguje ze spodu hned trojice spíkrů. Klasický lídr má k ruce i dva další, kteří hecují kraje sektoru, jenž bývají někdy němé. To rozhodně neplatí o dnešním dni. Od úvodních vteřin produkujeme kvalitní doping. Akustika výborná, nálada v sektoru vynikající. Po první třetině svítí na tabuli stav 0:0.Ve druhé periodě náš support zní ještě lépe! Pomáhá nám k tomu i výborný start do třetiny. Nejdříve Ruďák promění trestné střílení a snad po dvaceti neproměněných nájezdech ukončí naši mizérii v této dovednostní disciplíně. Pak Mara Drtina úspěšně zakončil blafák, čímž snad na chvíli zavře hubu jednomu anonymnímu přispivateli na foru, který furt kňučí nad jeho výkony (no jo 4+16 ve 28 zápasech je na beka strašné fiasko!). Snovou pasáž zápasu podtrhne ještě skvostná akce a ukázková teč čtvrté lajny. Právě v tu dobu je i naše výkonnostní křivka na naprostém maximu. Když Šuker rozjíždí „Táhneme na hokej“, hala se otřásá v základech, domácí utichají, rozhodčí a hráči koukají. Neskutečný fanatismus. I nadále snese náš výkon nejpřísnější měřítka, ale tohle byla naprostá paráda. Po konci druhé dvacetiminutovky zůstává zhruba dvacítka mladších na svých místech a baví se zpěvem povzbuzující písně na místního rolbaře. I jejich snem bylo vždy jezdit rolbou. Celá pěvecká vložka pomalu přejde do oslavy lahodného moku, výhradně konzumovaného z PET lahví nebo tetrapaku, zvaného Vinařovo tajemnooo.

Pro závěrečné dějství máme připravenou presentaci na téma „Mentalita Ultras“. Nechci se zde stylizovat do role mravokárce nebo zde dělat osvětovou prevenci – na to je jiný člověk z konkurenční ekipy (a pro hnidopichy – to myslím bez prdele a sarkasmu). ALE, každý kdo to čte se nad sebou zamyslete. Bude nový rok. Doba slibů a předsevzetí. Opravdu se zamyslete, zda se chcete nazývat ultras. To slovo mělo v době nedávno minulé jistou váhu, dnes mi připadá jako prd pod peřinou. Někdy se k němu přiznám a někdy zase ne. Zamyslete se, co pro Vás toto slovní spojení znamená, jestli si přece jen nenajdete tu hodinu času na pomoc s choreem, jestli neušetříte v pátek na diskotéce tři kila, aby bylo na sobotní výjezd… Lajkovat fotky, psát heštegy umí každý, ale tohle je o myšlení a o obětování (nebo upřednostnění) některých věcí. Nemyslím to jako střelbu do vlastních řad, spíše jako takové novoroční zamyšlení (a snad i předsevzetí) pro všechny tábory.I poslední třetinu fandíme na maxa, tleskáme, skáčeme, sedáme, stoupáme, hecujeme se při rozdělení sektoru na dvě polovice. Chvíli zpíváme potichu, chvíli zase řveme jak stádo slonů. Přesně tak jak mě to baví. Prostě Bangkok. Pořád nechápu, proč na výjezdech to jde samo, ale doma to stojí spíkra tolik sil. Jasně může za to zimák s nejhorší akustikou ve střední Evropě, ale asi je to i tím, že ven jedou ti nejaktivnější, nejvěrnější a nejzfanatizovanější…V polovině třetí třetiny předvádíme okolním naši choreografii. Pod sektorem na zábradlí, kde předtím vysely vlajky ční šestnáctimetrový nápis MENTALITA ULTRAS. Nad ním nejprve vytahujeme jednoručky ve stylu zákazových značek a „značek s povolením“. Na náš pokřik „Český hokej pro fanoušky“ a „Tribuny fanouškům“ reagují i domácí vlajkonoši skandováním. Následuje výměna jednoruček za obouručky se znakem našeho města. Na ledě mají hokejky vše pod kontrolou, zápas končí naší jasnou výhrou a poslední minuty si užíváme za zpěvu chorálu „Na Moravě“.

Ať už ze začátku sezony byly vztahy jaké chtěly. Ať jsme si o Divíškovi nebo i několika dalších mysleli, co jsme chtěli. Ať si hráči mysleli, co chtěli o nás skrz bojkot, dnes je to všechno jinak. Já z hráčů cítím, že o podporu stojí a rvou se za nás. Důkazem budiž několik událostí během utkání i po něm. Neskutečná radost po brance na 3:0 kdy celá pětka přijela slavit pod kotel gól s nepopsatelnou euforií v obličeji. Dan Kolář, který zůstal ležet na ledě, ale přesto si našel sílu, aby nám zamával. Nebo gesto náhradního brankáře Dominika Groha, který si vzal hokejku, stoupl a začal s ní mávat do chorálu. Nebo třeba nadšení s jakým Lucavialli šéfoval závěrečné rybičky. Těch momentů bylo hned několik.

Asi se sluší napsat pár vět k domácím, za dvěma zástavami se jich sešla asi čtyřicítka. Vizuálně se snažili fandit, ale příliš mnoho akustických vjemů se ke mně nedostalo. Respektive jsem je ani nevnímal a soustředil jsem se na nás. Tudíž nemůžu ani posoudit jejich několikrát omílané kopírování chorálů. Na druhou stranu nás podpořili při pokřiku „Český hokej pro fanoušky“ a „Tribuny fanouškům“. Ale to už je asi póza všech, kteří se jen trochu považují za jinak smýšlející. Optickou prezentaci toho večera neměli. Několika individuí jsem si všiml při odjezdu od stadionu, kdy na nás hrozili pěstmi a zapálili pár stroboskopů. Situace spíše úsměvná než pohoršující a rozhodně ne strach nahánějící.Ještě se vrátím ke stadionu Frýdku-Místku. Či spíše střídačce hostí. Ta je z vrchu nekrytá a vzdálená od sektoru co by doflustl. Být tohle u nás, třeba proti Vsetínu, nechci si představit jak by takovej Lubošek Horčička dopadl (nemám vůbec nic proti Vsetínu, ale tahle konkrétní osoba je úplné lidské dno). Možná by nebyl jen polit, ale i skupinově pochcán. Jen si nedovedu představit, jaký trest by následoval od Doktora, pokud za údajné polití rozhodčího zakázal šestnáctiletému klukovi doživotně vstup na stadion.

Cesta na rodnou hroudu ubíhá velmi svižně, o zábavu se v našem autobusu stará především tajné společenství kuchyňského nože (to je něco jako Zednáři, jen nejsme tak bohatí a chytří). Hvězdou večera je nejnovější člen společenství, nemanželský potomek Scotta McKenzie. Vzpomínáme na jednookého bývalého hokejistu Prostějova, jenž chtěl být profíkem. A také se bavíme nad osudem jednoho z nás, který se rozhodl do toho praštit. Nechybí ani tradiční pěvecká soutěž. V autobusech cestuje i několik siegřic, to neujde pozornosti většiny nezadaných alfasamců. Někteří se snaží děvčata zaujmout tím, že donesle klobáske a koze rohe, jiní ukazují svou zručnost v manipulací se zemědělskou technikou. Prý stačí šroubovák. Nevěřil jsem, ale je to pravda. Svatební cestu odstaveného cestářského Zetoru utne až absence topení a příjezd hlídky PČR. Tu přivolala obsluha čerpací stanice, prý proto, že kuřáci nedodrželi bezpečnou vzdálenost od nádrží. Já si však myslím, že pumpařka byla nasraná, že ji nechcou na svatební cestu vzít s sebou. Jenže, ptám se Vás přátelé, je bigamie v České republice legální?

Vánoční překvapení nás čeká po příjezdu do Prostějova. Během okamžiku se odnikud vyřítí nepřátelská ekipa, která s námi chce pojíst zbytky vánočního kapra. Bohužel zhruba třetina výjezdových vystoupila na zastávkách po městě. Moment překvapení zde hraje obrovskou roli. Zatím co polovina lidí ještě uklízí autobusy a náběh vnímá jako „partyzánku druhého autobusu“, brzy nám dojde, že situace se má jinak. Chvíli trvá, než se zformujeme a jsme tlačeni do defenzívy. Nemá cenu tu něco nalhávat. Nikdo z nás útok tak hluboko na vlastním území nečekal. Navíc počet a složení protivníka je impozantní. Prioritou je ochránit vlajky, což se daří. Jeden z bojovníků s bílo-modrou tváří prý zhltl kost a tak se celá bojůvka stahuje. Nevím, že by jsme tratili nějaké symboly. I když to rozhodně nevylučuji.

Ke cti soupeři slouží i to, že absolutně nenapadal normály. Jen ty, co se snažili bránit naše barvy. Střízlivým pohledem bych to popsal jako rozehnání a ukázku síly. Nikoliv jako lynč, jak se někde objevilo. Žádný z našich nepotřeboval ošetření, odneslo to jen pár zubů.

Jelikož se doteď k akci nikdo nepřihlásil, tak díky kuklám AC a řvu „Baník Ostrava“ při náběhu žijeme v domnění, že šlo čistě o Baník. Nejspíš stoupáme v pomyslném fanouškovském žebříčku stále výše, když už se s námi musí „zahazovat“ samotná jednička ČR. Naše velká chyba. Příště již budeme ostražitější.

Sepsal: Baron Sulz Rossol D‘Aspiq